Autor: Iva Kovačicová, studentka Katedry mediálních studií a žurnalistiky FSS MU
foto: Kamil Coufal (coufal.photo)

Právě pracuješ na svojí druhé desce s názvem #DNVRTG. Kdy bude hotová?

Snad v první půlce května, přičemž 15. května ji pokřtím v brněnském klubu ArtBar, všechny zvu. Pozval jsem pražskou kapelu TYGROO, která živě hraje balkánskou drum´n´bass muziku a skvělou písničkářku z Litvínova vystupující pod jménem Eva Vargo. To je zas taková alternativní písničkářka s úžasným hlasem jak Amy Winehouse a lepším.

Tudíž teďka trávíš čas hlavně prací na albu, předpokládám...

Je to tak, věnuju mu většinu svého času. Buďto trénuju nástroje - baskytaru, kytaru, xylofon, perkuse a nově piano - anebo zařizuju technické věci k desce - booklet, výrobu, prostě všechno okolo.

Většina tvojí hudební dráhy sestává ze sólových vystoupení. Hraješ tedy raději sám, anebo sis hudební individualismus spíše nevybral?

Nedá se úplně říct, že bych hrál radši sám. Vystřídal jsem pár kapel a všechny mě bavily, ale skončily obvykle na tom, že se ostatní členové začali víc věnovat práci a rodině, tudíž bylo těžké se sejít a naše životní představy se stále více odlišovaly. Tendence mít kapelu už jsem vzdal, protože bylo těžké najít někoho, kdo nemá muziku jen jako hobby, ale je pro něj prioritou tak jako pro mě. Ale nemůžu říct, že bych radši hrál sám, hrozně rád si zahraju s jinými muzikanty, například s kamarády pouličně. Je to vždycky super slyšet ty písničky v provedení více nástrojů. Nicméně musím říct, že to "sólohraní" má svoje výhody, například mi dává mnohem větší naději u hudby zůstat do budoucna, protože uživit se s kapelou je mnohem těžší. Když vám pořadatel zaplatí prd a vy máte to prd pro sebe, tak je to furt lepší, než se o to prd ještě muset dělit. V ideálním případě, pokud bych našel hudebníky se stejnými hodnotami, kteří by dobrovolně chtěli hrát moji muziku - já ji nechci nikomu vnucovat, ale zároveň už jsem natolik individuální, že bych nechtěl moc hrát cizí - a kdybychom se trochu uživili, tak klidně, ale jsem realista a už nic takového ani nehledám. Jeden z mých bočních projektů je svatební kapela SpazierGang, skvělí muzikanti, s těmi se vyřádím a zas si můžu hrát ty svoje sólo písničky v raw verzi.

Jaké bylo tvoje nejlepší vystoupení nebo takové, na které si vzpomeneš?

Zažil jsem spoustu třeba i malých povedených akcí s 20 lidmi, kdy ale byla naprosto skvělá atmosféra, že jsem vydržel hrát 3 hodiny namísto hodinového setu. Nejlepší je, když se lidi zapojí, jdou kolem muzikanti nebo se domluvím s kamarády a zahrajeme si spolu, lidi opravdu poslouchají, reagují. Nevzpomenu si na nějaký úžasný festival, kde by byly stovky lidí, takovou zkušenost nemám. Na lidech záleží hodně - stane se, že se snažím předvést co nejlepší výkon a přesto cítím, že publikum je zaražené. Samozřejmě si od nich nemůžu nic nárokovat, co člověk, to chuť, nemusím každému sednout. Nebo já nejsem v nejlepší formě, taky se stane, že odehraju koncert a označím ho za průměrný, lidi zatleskali a bylo to prostě normální. Zkrátka ne pokaždé se povede show, musí to klapnout oboustranně.

Nicméně několikrát se už povedla, lidé si tě zapamatovali a stane se, že se pak na ta místa vracíš. Všímáš si, že už existují určitá očekávání?

Odehrál jsem přes 270 sólo koncertů a vracím se na spoustu míst, takže nějaká očekávání už asi jsou. Občas někam jedu a lidi vůbec netuší, kdo jsem, já to na ně vybalím a oni jsou nadšení. Když tam jedu zpátky, tak si říkám: "Jo, ono to bylo super, ale lidi už budou očekávat, nemůžu už třeba dělat stejný vtípky..." Ale většinou to dopadne dobře, když se na ta místa vracím.

Nejen ve spoustě článcích o tobě a tvých vlastních příspěvcích, ale i v písni Stopařská je zmíněn specifický druh cestování. Nicméně jsem od tebe už slyšela i to, že je ti 30 a jezdíš už jen vlakem. Jak moc velký stopař jsi? Zanevřel jsi na stopování?

Dřív jsem býval velký stopař, dneska už jsem malinký stopař. Na stopování jsem rozhodně nezanevřel, kdyby byl někdy čas a příjemná cesta, kterou bych měl urazit, tak si rád zastopuju. Ale když jedu na koncert, už tam jsou priority, zejména časové - musím tam dojet včas a zpět z něj se mi druhý den taky nechce stopovat, těším se domů nebo mám kocovinu, tak radši jedu pohodlně buržoasně vlakem. Často jezdím sám a stopovat sám není zas taková sranda jako když je vás víc. Písničku Stopařská jsem složil, když jsem stopoval po Čechách, jel jsem do Tábora, refrén zas po cestě do Olomouce. Spíš jsem stop vždycky bral jako prostředek, jak se dostat z bodu A do bodu B. Má to svoje kouzlo, ale že by mě tak strašně bavilo stát u silnice a dýchat výpary, to ne.

Takže tě vůbec nikdy nenapadlo si říct, že si jen tak vyhradíš nějaký čas a vyrazíš někam stopem?

Pamatuju si jedno stopařské léto, první po tom, co jsem přestal pracovat v továrnách v roce 2012 a těšil jsem se, že někam vypadnu. To jsem měl vyloženě plán, že pojedu stopem, jinou dopravu jsem neřešil. Nebylo to jen kvůli financím, spíš "dobrodrůžo", i když jsem jel jenom po ČR, to jsem jezdil tedy stopem i pro pocit. A předloni jsme s přítelkyní projeli stopem kousek Portugalska. Ale opět to je tak, že jedu s někým, je to větší sranda: když vás nikdo nevezme, tak si můžete sednout do hospody, zanadávat si spolu... Možná ještě dojde na to, že procestuju kus světa, až mě to tady přestane bavit.

Dá se říct, že náplň tvého života je odlišná od života tvých vrstevníků. Ve třiceti letech je řekněme obvyklé mít již rodinu, zaměstnání a být zabezpečený, zatímco ty si hraješ po klubech, na ulici a je ti hej. Jak ses dostal k takto poměrně alternativnímu způsobu života?

Já znám hromadu lidí, kteří jsou podle mě alternativnější než já, kteří do té "alternativní škatulky" spadají určitě víc. I když to vztáhnu na sebe, tak ještě před dvěma lety jsem byl větší hipík, dneska už nenosím třeba zvonáče. Nepřipadám si kdovíjak alternativní, vlastně mi přijde, že jsem docela normální.

Rozumím tomu, že znáš spoustu alternativnějších lidí, než jsi ty sám, ale hádám, že se pohybuješ také v trochu jiných kruzích. Pamatuješ si na nějaký moment nebo spouštěč toho, že ses rozhodl neexistovat v rámci pracovního procesu a životního stereotypu?

Ono to asi nebylo tak, že bych se cíleně rozhodl, spíš jsem po tom podvědomě toužil, nebýt v tom klasickém pracovním procesu. Když se zamyslím, tak do té současné situace jsem dostal tak, že jsem začal bydlet na Punkovým hnízdě, což byl super komunitní baráček v Brně. Zaprvé tam byl dost nízký nájem a dalo říct, že tam žili alternativnější lidé, se kterými jsem se seznámil a nějakou dobu s nimi pobýval. Díky nízkému nájmu jsem zjistil, že najednou nepotřebuju moc peněz. Ušetřil jsem i díky tomu, že mě holky z Hnízda zasvětily do dumpstrování (pozn. Dumpster diving neboli alternativní způsob obstarávání si potravy využíváním potravin vyhozených obchodními řetězci). Jednou mě vzaly do Olympie za Albert a ukázaly mi kontejner plný zeleniny a ovoce ve skvělém stavu, co obchod denně vyhazuje v obrovském množství. V té době jsem taky začal víc hrát na ulici, na akordeon, později na kytaru, semtam brigádka. Jo a ještě musím říct, že jsem tehdy pobíral sociální podporu od státu, takový minimum, ale i tak všem do začátku doporučuju, rozhodně, to je pravda, to není vtip. Takže když jsem měl fakt malý náklady, stačily mi i hodně malé příjmy. Tam byl vlastně možná nějaký přelom. Pak jsem začal víc hrát i svoje koncerty a když jsem cítil, že to takhle půjde, tak už jsem se nikam ani moc nehnal.

Jak dlouho myslíš, že to ještě takhle půjde?

No já doufám, že to takhle půjde na furt. Když to funguje doteď, tak proč by to pak nefungovalo? Vždycky můžu jít do práce, kdyby se něco přihodilo. Ale dokud mi fungují ruce a hlas, můžu hrát a zpívat, tak pohoda. A to, myslím si, není nějak ultra zasněné, nedosažitelné přáníčko. Písničkařím od roku 2012 a cítím rozhodně vzestupnou tendenci, zaprvé jak s kadencí koncertů, tak co se ohlasů týče. Předpokládám, že by to takhle mohlo fungovat i nadále a hlavně mě to baví.

Tvoje činnosti jako stopování a dumpster diving jsou nejenom nízkonákladové, ale navíc i šetrné k planetě. Jaký zaujímáš postoj k ekologické otázce?

Musím říct, že to se vlastně taky poutá k tomu, jak jsem začal žít na Punkovým hnízdě. Tam jsme začali víc třídit a teď se v tom trochu zdokonaluju, třeba třídím i hliník a když vidím v obchodě, že je něco zabalené ve dvou obalech, tak si to často prostě nekoupím. Snažím se i neplýtvat, zaprvé abych ušetřil, třeba vodu, energie. Největší nesmysl, co mě napadne, že my, pokrokový svět, splachujeme pitnou vodou... Známka mojí ekologické uvědomělosti je například i to, že jsem přestal kupovat plechovkové pivo, už piju jenom lahváče.

Bereš to tedy poměrně vážně, ale apel od tebe nezaznívá. Co nějaké poselství?

Nesplňuju kritéria tradičního folkového autora, takového toho písničkáře, který moudře a vlídně poučuje, jak to na světě chodí, jak bychom měli žít. Já nevím, já nikomu nic moc nevnucuju a tu muziku využívám spíš k tomu, abych pobavil sebe a ostatní, spíš než abych nějak moc moralizoval. Hraju si se slovy a pluju si na melodiích. Vím, že bych třeba mohl být víc uvědomělý a dělat songy s vážnější, kritickou tématikou, ale člověk to musí asi dělat spontánně, ne cíleně angažovaně. Pár takových písniček mám rozpracovaných, ale mně trvá i měsíce, než jsem s písničkou spokojen a začnu ji hrát veřejně. Většinou si dělám spíš ty svoje popěvky, lalala. Přijďte 15. května do ArtBaru na křest a můžete si je poslechnout naživo.